Toho, kdo mi v posledních dnech psal skrz vzkazník v menu, prosím, aby mě kontaktoval na e-mail: blogerkasiwa@seznam.cz. Vzkaz bohužel neobsahoval žádné kontaktní údaje. Děkuji.

Příběh služebnice

10. prosince 2012 v 14:13 | Siwa |  Knihy

DOPORUČUJI.
Z anglického originálu: The Handmaid's Tale
Autorka: Margaret Atwoodová
Překlad: Veronika Lásková
Nakladatelství: BB/Art, 2008
Rok vydání originálu: 1985
Grafická úprava obálky: Jan Matoška
Počet stran: 333

Dystopie

Oficiální anotace:
Mladá žena, která se teď nedobrovolně jmenuje Fredova a jejíž pravé jméno se nikdy nedozvíme, nosí červené roucho symbolizující její úděl a chlopně přes oči, jimiž nemá zahlédnout, jak je svět kolem ní přitažený za vlasy. Byla totiž převychována a soustředí se výhradně na svůj "úkol": umístěna do domu ve čtvrti mocipánů, za jejímiž reáliemi poznáváme staroslavný Boston, slouží v roli služebnice vyšším zájmům Republiky Gileád, jejíž populační křivka byla drasticky ochromena ztrátou plodnosti. Sociální inženýři klerofašistického státu se s tím rozhodli bojovat na starozákonní způsob a nutí zbytek plodných žen, aby příslušníkům elity přiváděly na svět dítě, které už jako biologické matky nikdy neuvidí.

Autorčina pochmurná vize Spojených států blízké budoucnosti přivádí na scénu nejen mravní katastrofu v drastických všedních rozměrech, ale především osamělý hlas ženy toužící po nezvěstných blízkých, odňatých vzpomínkách, ztracené sebeúctě, svobodě volby i obyčejném štěstí založeném na hodnotách, které nevymaže ze světa ani sebezvrhlejší režim. V atmosféře, v níž je stále cítit duch její nešťastné předchůdkyně a která je o to drásavější, že v nepřirozeném běhu věcí mohou být podobných osudů tisíce, pořizuje Fredova zpověď pro ty, kdo ji snad jednou neoslyší.
V alegorické narážce na Chaucera se tak spisovatelce podařilo vytvořit technicky neokázalý, zato působivý příspěvek k tradici literárních antiutopií 20. století, jaké v "krásném novém světě" bez citu, chuti a zápachu pěstovali Orwell, Huxley či Golding - a zjistili přitom, že když se kácí les, létají třísky, jenže jako v každé totalitě z toho profitují pouze někteří. * Do filmové podoby s Natashou Richardsonovou v hlavní roli román roku 1990 převedl režisér Volker Schlöndorff podle scénáře Harolda Pintera.


* * *

Na tenhle titul jsem přišla díky své spolužačce, která ho četla ve škole. Nemohla jsem udržet svou touhu po dalších knihách na uzdě, tak jsem se optala, co to je, jaký na to má zatím názor, přečetla jsem si anotaci a pár stránek… a bylo to. Rozhodla jsem se ji přečíst.

Kniha je členěna na několik částí a ty na kapitoly. Příběh je vyprávěn z pohledu první osoby, ženy Fredovy, která je přidělena do další domácnosti, kde má veliteli přivést na svět dítě. Jde o útržky vzpomínek, zpověď, z textu je cítit spousta emocí. Manželka velitele Fredovu nesnáší, ale je to pochopitelné. Služebnice jsou hlídány, jejich život není snadný - jsou to jen nástroje k plození dětí. Společnost žen je rozdělena, každá má určitou práci. Společnice, služebné, manželky…

Příběh služebnice se četl opravdu dobře. Zpočátku jsem si sice musela zvyknout na to, že to je něco jiného než běžná fantastika, kterou čtu nejvíce, ale brzy jsem se do toho dostala. Styl je příjemný, jen mne ze začátku mátlo, že autorka uvozovky při něčí řeči používá málokdy. Vypráví to Fredova, takže i řeč ostatních je její podání, takže se to dá poznat jen podle sloves nebo jiných ukazatelů.
Jinak si na knihu nemůžu stěžovat. Když přidám názor spolužačky, prý jí konec přišel moc uspěchaný, jako by autorka už nevěděla, jak to zakončit, jen aby to bylo. Když jsem na to narazila, přišlo mi to akorát. Procítěný styl se změnil na lhostejnost a podle toho taky vypadal text. Po dočtení jsem byla velice spokojená a musím říct, že závěrečná část - Historické poznámky -, z těch jsem byla nadšená. Vysvětluje to, co jsme to vlastně přečetly a skvěle to příběh dokreslí.
A další obrovské plus dávám za konec, konečnou větu. To je taková moje slabost - můžu se radostí zbláznit, když je kniha skvěle ukončena, že mi to zvoní v hlavě ještě dlouho poté. Takových knih jsem četla málo, kdy byla poslední věta snad doslova poslední dílek puzzle, který zapadl do obrazu, všechny rýhy zmizely a zůstal čistý obraz.

Kniha získala Cenu Arthura C. Clarka a roku 1990 byla zfilmována. Hodlám film zhlédnout, takže možná zhodnotím i ten a porovnám s knihou.

Více (recenze, hodnocení, odkazy...):
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 17. prosince 2012 v 23:53 | Reagovat

Hned jsem si říkala, že bych film taky shlédla, ale nakonec si to odpustím. Ovšem jakmile budu mít čas přečíst si antiutopii, myslím že si hned vzpomenu právě na tuhle knížku :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama