Toho, kdo mi v posledních dnech psal skrz vzkazník v menu, prosím, aby mě kontaktoval na e-mail: blogerkasiwa@seznam.cz. Vzkaz bohužel neobsahoval žádné kontaktní údaje. Děkuji.

Dopiš příběh: Věž (aneb Když se maminka nudí)

14. září 2011 v 18:51 | Siwa |  Do šuplíku
Omlouvám se, blbnul teď na intru internet, takže se ozývám až teď a doufám, že už žádné problémy nebudou. Čekejte nějaké články, ale v prvé řadě chci dodat dokončení začátku Věž, které jsem ale nepsala já, nýbrž moje drahá maminečka (prý když se nudila). Nevím, jestli něco vymyslím i já, rozhodně se o to pokusím, ale jsem teď časově vytížena, proto to nejspíš bude trochu později.

Předem říkám, že brzy bude nějaké dobře viditelné místo v menu jen pro Dopiš příběh, kde bude jakýsi rozcestník a bla bla bla... nejdříve znovu projdu vaše návrhy a něco udělám.

Takže...
Ještě ne. Nejdřív:
Tato povídka patří do projektu "Dopiš příběh", původně u Siwy (to jsem já, to jsem já! ;D). Začátek tohoto příběhu a ostatní dokončení nalezete u Amii a to přímo ZDE.

A teď už tedy...
TRAM-TA-DA-DÁÁÁ!!!


___________________________________________________________________________

Co to bylo?
Za oknem jsem viděla jen slabě se míhající větve vysokého stromu. Strnule jsem čekala na další zvuky, ale byl klid. Zatím. Pomalu jsem se uklidnila, žuchla zpátky do křesla a otevřela knihu. Bezmyšlenkovitě jsem těkala očima po řádcích. Nemohla jsem se soustředit a vůbec jsem nevěděla proč.
Vzpomněla jsem si na výraz velvyslance, co mu mé rány pěstí vybarvily obličej. Viděla jsem před sebou jeho překvapené oči. Ano, překvapené, ale zároveň také plné nenávisti, zloby a touhy po pomstě za ponížení. Za neodpustitelnou potupu. Myslel si, že mě zkrotí, že mě dostane na cvičišti pod sebe a aspoň na chvíli si bude připadat jako pořádný chlap, jako můj pán… No, zmýlil se.
Ššššš… fjúúú… pššš…
Vítr za okny pomalu sílil a snažil se ke mně proniknout kdejakou skulinkou, aby mi mohl rozčechrat mé dlouhé ohnivé vlasy. Pohled mi sklouzl zpět na knihu v mém klínu. Vzdychla jsem, tahle mě vážně nebaví. Vstala jsem, vrátila ji do knihovny a hledala něco, co by mě aspoň trochu zaujalo.
"Hm, Kniha předků, to by šlo." Byla to sice malá knížečka, nijak výrazná, ale něčím mě upoutala. Když jsem ji uchopila do ruky, projela mým tělem vlna zvláštního pocitu. Byl to téměř stejný pocit, jako když mě kdysi maminka hladila po tváři. Jako když mi vyprávěla příběhy z dávných dob a slibovala, že mě bude vždy ochraňovat. Nemohla tehdy tušit, že svá slova nebude moci dodržet.
Vítr přidal ještě víc na síle a já se schoulila s knihou do křesla tak hluboko, jak jen to šlo. Když jsem ji otevřela, nebyly v ní žádné listy, žádné popsané stránky. Byla to kazeta a v ní jen jeden malý lístek psaný roztřeseným, téměř již nečitelným písmem, a nějaký amulet.
"Mé drahé dítě, má nejmilejší, až ti bude chtít někdo opravdu ublížit, použij to."
Konec? Nic víc? Co mám použít?
Vzala jsem do ruky tu "věc". Vypadala jako zvířecí dráp. No, to by mě zajímalo, jak se tohle používá. Všimla jsem si, že je špička dutá - možná je v ní jed. Ale jak to mám zjistit? Srdce mi začínalo bušit čím dál víc. Co to má znamenat? Proč by mi chtěl někdo ubližovat? A kdo mi to napsal? A je to vůbec pro mě?
Otázky se mi hrnuly do hlavy jedna za druhou, až jsem vyčerpaně klesla na zem a spásné bezvědomí mi poskytlo tolik potřebný odpočinek.

Slunce mne zašimralo na tváři a prach ze země v nose.
"Pšík!"
Kde, kde to jsem? Můj zrak padl na otevřenou kazetu. Něco v ní bylo, ale co? Podívala jsem se na ruce. Kolem levého zápěstí jsem měla obtočený tenký proužek kůže a na něm dráp, můj nový talisman. Matně jsem si vzpomínala, co se minulé noci odehrálo, ale nějak jsem si to nemohla vybavit přesně.
No co… Převlékla jsem se, učesala, pověsila talisman na krk a hurá na snídani. Mám hlad jako vlk.
"Tati, můžu jet dnes s tebou za sestřenkou? Už jsem ji dlouho neviděla. Prosííím."
"Ne, máš domácí vězení a nemíním na tom nic měnit."
"Tatííí, prosííím…" Stačil mi však jediný pohled, abych pochopila, že se moje škemrání úplně míjí účinkem. Otec byl neoblomný, tak jako vždy.
Když po obědě nasedl na koně a vydal se se svým doprovodem na cestu, sevřelo se mi srdce úzkostí. Měla jsem obrovskou touhu pověsit se mu na krk, držet se ho a nepustit. Přemlouvat ho, aby zůstal se mnou. Má hrdost mi však ten projev touhy po bezpečí v otcově náruči nedovolila dát najevo.
Večer byl krásně vlahý a měsíc mi svítil do pokoje jako velké rybí oko. Jeho světlo vytvářelo na zdech pokoje fantastické, někdy až bizarní tvary.
Zvenku ke mně doléhal nějaký šramot. Zprvu jen slabě, ale postupně nabýval na síle. Přistoupila jsem opatrně k otevřenému oknu a dole pod věží jsem zahlédla jakýsi pohyb. Byli to lidé, o tom nebylo pochyb. Ale co tu chtějí? Zavřela jsem potichu okno a šla ke dveřím. "Renato?" Ticho, žádná odezva. "Nikol! Marto!" To ticho bolelo. Musejí tu být! Třeba mě neslyší. Sešla jsem opatrně o poschodí níž. Dveře byly otevřené a zlověstné ticho v místnosti útočilo na všechny mé smysly.
Skříp!
"Co je to?" Dech se mi strachem zastavil. To byly vstupní dveře do věže. Někdo sem jde.
"Určitě je to Renata…" Musí být! Vyběhla jsem rychle na chodbu a podívala se dolů. Už už jsem chtěla zavolat, ale hlas mi v krku zamrzl. To nebyla Renata, byl to ten slizký hrabě se svými přisluhovači.
Jak se sem dostal? Určitě se mi chce pomstít za ten políček…
Děs poznání mě téměř ochromil a zalapala jsem po dechu. Došlo mi, o co mu jde. Došlo mi, jak se chce pomstít. Ne! K tomu dojít nesmí.
Mimoděk jsem si sáhla na krk a ucítila talisman. Vzpomněla jsem si na dutou špičku a pár slov na zažloutlém papíru. Teď! Teď nadešel čas. Raději odejdu z tohoto světa, než abych toho slizouna nechala dokončit jeho úmysl.
"Odpusť mi tati…" Strhla jsem si dráp z krku a škrábla se jím do ruky. Modlila jsem se, aby tam jed byl, aby to bylo rychlé. A když to nevyjde, mám ještě jednu možnost - okno.
Cítila jsem, jak se mi rozlévá tělem zvláštní teplo. Krev mi v žilách proudila čím dál rychleji. Hruď se mi dmula a mé smysly se místo toho, aby umdlévaly, bystřily čím dál víc. Slyšela jsem každý krok těch namyšlených panáků, tlukot srdce každého z nich mi bil do uší jako na poplach. Mé svaly byly teď pružnější a mohutnější, až jsem jejich vahou padla na všechny čtyři.

"Nemusíte být potichu, nikdo jiný než ona tu není. Ať ví, že přicházím!"
Hrabě nedočkavě odstrčil své nohsledy a vykročil na posledních pár schodů k pokoji dvorních dam. Slintal blahem při představě jejího mladého, pevného těla, svíjejícího se pod jeho neduživou tělesnou schránkou.
Když mu krční tepny proťaly vlkodlačí zuby obklopené ohnivou hřívou a vnitřnosti drásaly dlouhé drápy, pochopil, že se odsud pro pomoc nikdo nedostane…
Protože nikdo jiný, než ONA, tu není.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KadetJaina KadetJaina | 14. září 2011 v 19:15 | Reagovat

Kočička! :-D

2 Amia Amia | Web | 14. září 2011 v 23:30 | Reagovat

Nene, pejsek! :D

3 Líštička Líštička | Web | 15. září 2011 v 14:55 | Reagovat

Óóó!!!!!!!! Síce vlkodlakov nemusím, ale príbeh super 8-)

4 Líštička Líštička | Web | 15. září 2011 v 14:55 | Reagovat

ˇO áno a ďalšie plus: princezná bola ryšavá ;-)

5 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 15. září 2011 v 20:35 | Reagovat

Omlouvám se, že jsem byla tak líná a nenašla si na to čas dřív, si to přečíst. Je to zajímavé dílo. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama