Toho, kdo mi v posledních dnech psal skrz vzkazník v menu, prosím, aby mě kontaktoval na e-mail: blogerkasiwa@seznam.cz. Vzkaz bohužel neobsahoval žádné kontaktní údaje. Děkuji.

Dopiš příběh: Starý lunapark (ano, i já přispívám)

26. srpna 2011 v 22:57 | Siwa |  Do šuplíku
Při psaní začátku jsem musela mít nějaký prvotní plán, jak by povídka měla končit. (Mezi námi se během dokončování pořádně změnila, moje příběhy se vyvíjí za chodu. :D) Proto jsem se tedy přidala k ostatním a přispěla svou povídkou k tomuto projektu.

Jsem si vědoma případných nedostatků a chyb, ale co, jsem s tím docela spokojená. Stejně jako většina z vás jsem sklouzla k hororovým prvkům. Ale řekněte, vadí někomu, že tohle bylo takové Hororovější téma? Mě teda ne, povídky se povedly... ale o tom ve článku, kde první pokus o Projekt nějak shrnu a ještě něco oznámím. Buď se tu objeví ještě dnes nebo (což je pravděpodobnější) až zítra. A teď k tomu mému pokusu.


Začátek povídky a seznam dalších dokončení naleznete ZDE. Pravidla ZDE.

"Tisíc zrcadel…," přečetla jsem nápis poskládaný z rozbitých střepů.
Tiché škrábání se ozvalo znovu a hned nato jsem zaslechla tříštění skla. Srdce mi vynechalo jeden úder. Okamžitě jsem se očima vrátila zpět k temnému vchodu a zalapala po dechu.
Zaostřila jsem na postavu ve dveřích. Byl to můj bratr a šklebil se od ucha k uchu. Strach ustoupil a rychle ho nahradil vztek, ale zmohla jsem se jen na unavené "Já tě vážně zabiju." Pak jsem padla na záda. Bylo mi jedno, že bude mamčina bunda špinavá a já si zjevně poslechnu dlouhou přednášku o morálce, ale potřebovala jsem se uklidnit. Když jsem se na Toma znovu podívala a už se nadechovala k pořádným nadávkám, zarazila jsem se. Stále se šklebil a pobízel mě, ať jdu za ním dovnitř. Nejspíš na mě připravil nějakou past, aby mě zase vyděsil, ale já mu ukážu. Zvedla jsem se z bláta a šla za ním s myšlenkou, že jestli se o něco pokusí, nepřežije to. Na prahu jsem se zarazila, ta tma se mi nelíbila, ale zůstat venku v tom dešti se mi taky nechtělo, byla jsem už promoklá na kost. Všimla jsem si ale, že z útrob bludiště vychází slabé světlo. Že by Tom našel nějaký záložní zdroj energie a rozsvítil? Jestli pak zhasne a vybafne na mě, zatímco já se budu třást strachy, tak se vážně dobrovolně stanu jedináčkem.

Zašklebil jsem se na svůj odraz v zrcadle a tiše se rozesmál. Tlamu jsem měl doslova od ucha k uchu. Přešel jsem k dalšímu zrcadlu a rychle si přitiskl dlaň na pusu, abych se nezačal tlemit na celý lunapark. Chtěl jsem sestru pokud možno nechat samotnou co nejdéle, ať si taky užije trochu adrenalinu.
Přeběhl jsem do další uličky ze zrcadel a prohlížel si ty patvary, co jsem měl být já. Vytáhl jsem foťák, tohle se muselo zvěčnit. Zachichotal jsem se a namířil objektiv na hlavu napojenou na dvě dlouhé nohy. Jak tohle dělají? Měl bych dávat větší pozor ve fyzice. Běhal jsem mezi zrcadly a snažil se fotit sám sebe.
Když dunivě zahřmělo, uslyšel jsem kromě lijáku slabé škrábání. Pro jistotu jsem se ohlédl, ale neviděl jsem nic zvláštního, jen sebe, stokrát zkopírovaného, pokaždé s jinými bizarními tvary.
"Ségra?" chtěl jsem zavolat, ale zmohl jsem se jen na ustrašený šepot. Žádná odpověď. Kulil jsem oči do šera tam, kam velmi slabé žárovky již nedosáhly.
"Či-či-či-či-čííí…" Nic jiného mě nenapadlo. Třeba se sem před deštěm schovala nějaká číča a škrábe na dveře od skladu, kde nejspíš cítí myši. Nic, jen ticho. Chtěl jsem se vrátit zpět k zrcadlům, když se opět ozval uši drásající zvuk sypajícího se skla. Trhl jsem sebou a začal se uklidňovat, že se prostě rozbilo z nějakého naprosto normálního důvodu. Když se dlouho nic nedělo, začal jsem tomu i věřit.
Náhle další šramot, další škrábání a praskání skla. Začal jsem panikařit. Neviděl jsem, kde se to rozbilo, netušil jsem, co tam je, nejspíš to bylo za rohem. Začal jsem couvat, čůrky potu mi lepily košili na záda a pak jsem do něčeho vrazil. S výkřikem jsem odskočil, otočil se a mrštil s foťákem kamsi před sebe. Křach! Další zrcadlo v háji.
Když jsem se uklidnil, všiml jsem si v šeru obličeje s kamenným výrazem.
"Jsi normální?" zařval jsem. Ségra nic neříkala, jen se na mě skoro až znuděně dívala. Teď mě teda pěkně naštvala. Sama nesnáší, když na ni jen vybafnu, a ona se ke mně takhle připlíží a vyděsí mě. "Teď si ten foťák hledej sam…" Jazyk se mi zadrhl v puse, ale hned nato jsem se hystericky rozječel.
Když vystoupila ze stínu, měla hlavu napojenou na dvě dlouhé nohy. Běhat umím, a rychle.

Zase se mi schoval. Uškrtím ho, vážně ho zabiju. Opakovaný vtip není vtipem. Nejspíš se schovává v nějaké uličce, ale já mu dám. Převezu ho.
Potichu jsem se plížila a rozhlížela se kolem sebe. Těš se, bráško. Pohled mi sklouzl na můj odraz v nejbližším zrcadle. Obrovská hlava a malé tělíčko. Jak tohle může někoho pobavit? Je to bizarní, naprosto dětinské. V dalším zrcadle to bylo naopak - velké tělo a malá, skoro nepostřehnutelná hlava. Vyhublá, tlustá… Zarazila jsem se u zrcadla, v jehož odrazu jsem měla hlavu napojenou na dvě dlouhé nohy. Tak tohle už je vážně příšerné.
Najednou se znovu ozvalo škrábání, nejdřív tiché, pak čím dál hlasitější, až se místností rozeznělo tříštění skla. Zadržela jsem dech a v tu chvíli jsem litovala, že jsem se sem za Tomem vydala. Neměla jsem odvahu se jít podívat, jen jsem si sedla těsně k zrcadlům a chtěla být neviditelnou, dokud mi do uší neudeřil Tomův výkřik a další rozbití skla.
"Tome?" ozvala jsem se do tmy panicky. "Jsi v pořádku? Jestli to byl vtip, tak to není moc vtipné. Už toho nech. Pojďme -"
Zaslechla jsem jeho naštvaný hlas: "Jsi normální? Teď si ten foťák hledej sam…" Zmlkl a najednou zaječel.
"Tome!" Teď jsem se nebála o sebe, ale o něj. Jako starší sestra nesnáším, když nevím, co se s ním děje. Rozeběhla jsem se za jeho hlasem. Za zády se mi roztříštila další zrcadla, což mě ještě popohnalo. Něco se tu děje a není to dobré.
Cestu mi náhle zatarasil Tom. Vlastně to nebyl on. Vytřeštila jsem oči a taky zaječela. Tohle mělo velké tělo a malou hlavu. Otočila jsem se. Zírala na mě další zdeformovaná kopie Toma. Studený pot mi stékal po čele a já znovu zaječela. Zrcadla se tříštila, ozývalo se další a další škrábání. Připadalo mi to, jako by se někdo snažil dostat ze skleněného vězení. Otřásla jsem se. Světla ztrácela na síle a já s křikem vyběhla ven.
Tom stál nehnutě u plotu.
Přímo nade mnou zaburácel další hrom a já sebou trhla. Doběhla jsem k bráškovi a chytila ho za ruku.
"Tome, pojď, musíme odsud rychle pryč."
Mlčky ukázal na plot. Záblesky mezi dráty doprovázelo hučení elektřiny. Atrakce "Tisíc zrcadel" odsud nebyla vůbec daleko. A my jsme pochopili, že s každým dalším rozbitým zrcadlem je o jednu stvůru víc.
Do kolika zrcadel jsme se podívali?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 quesa quesa | E-mail | Web | 26. srpna 2011 v 23:41 | Reagovat

Ah, tak tohle je..super! :D
Moje verze taky přibude, ale nějak teď nestíhám, takže jsem tak v půlce, ale určitě přidám...
Jinak ta poslední věta byla naprosto geniální :D

2 Siwa Siwa | Web | 26. srpna 2011 v 23:44 | Reagovat

[1]: Nemusíš nikam pospíchat. K tomuhle tématu můžou lidi přispívat klidně i za dva roky. :D
Děkuju. :-)

3 KadetJaina KadetJaina | Web | 27. srpna 2011 v 0:28 | Reagovat

... K tomu můžu říct jen: Kurva jo *V*

4 Amia Amia | Web | 27. srpna 2011 v 0:47 | Reagovat

Jáj, ten konec je skvělý! :-D
Ono teda celé, líbilo se mi to, ale poslední věta tomu prostě dává grády. Tohle mě vážně baví :-D

5 Chestar Nut Chestar Nut | Web | 27. srpna 2011 v 8:11 | Reagovat

tyjo... tak to je hustý no... :D teď se nebudu koukat do zrcadla :D:D (ale myslím, že týden chození kolem zrcadla obloukem, po shlédnutí filmu Zrcadla stačilo)fakt se mi to líbilo :)

6 Tarina S. Tarina S. | Web | 27. srpna 2011 v 10:40 | Reagovat

Móc dobrý! :-D Teď jsi ve mě znovu vyvolala panickou hrůzu ze zrcadel... bzvláště v noci, to je pak všechno skutečnější a já než projdu bytem na záchod, tak narazím na asi 6 oken do chodby a ven a několik zrcadel... paráda! :D Možná se taky přidám, když mě něco napadne. ;D

7 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 27. srpna 2011 v 12:08 | Reagovat

Heh, pěkný, moooc pěkný :D

[5]: Ou jé, stejně mě nejvíc vyděsili ti holubi. :D

8 Líštička Líštička | 12. září 2011 v 11:14 | Reagovat

WOW! Tak my ostatní, čo sme písali, sme to robili zbytočne, mne sa najviac páčil asi tvoj koniec :-D Tá posledná veta bola super!!! Akože trošku som sa tam strácala, moc som to nepochopila, ale som si to skrátka prečítala dvakrát ;-)

9 Knedla Knedla | Web | 27. ledna 2012 v 22:49 | Reagovat

Pánejo, mistrině hororu! Stupňování paniky versus ledový nervy, vau. O_O

10 Siwa Siwa | Web | 27. ledna 2012 v 23:22 | Reagovat

[9]: No, to je trochu přehnané. :-) Mistryně hororu nejsem ani náhodou, horor nepíšu, nemám zkušenosti. :-D Ale děkuji, pochvala potěšila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama