Toho, kdo mi v posledních dnech psal skrz vzkazník v menu, prosím, aby mě kontaktoval na e-mail: blogerkasiwa@seznam.cz. Vzkaz bohužel neobsahoval žádné kontaktní údaje. Děkuji.

Velká fantazie... možná až moc (smutná povídka)

8. července 2010 v 11:50 | Siwa |  Do šuplíku
Tahle povídka vznikla v jednom z mých smutných období. Kdy jsem si ji teď (po nějaké době) znovu přečetla, docela se mi líbila. Budu ráda za připomínky, komentáře, nápady i výtky, protože každý by měl znát všechny názory na své dílo. Nebojte se a pusťte se do mě :-D!!!


Co byste udělali, kdybyste toužili po jiném světě a jednoho dne byste ho najednou uviděli před sebou a měli možnost (za nějakou cenu) opustit realitu a jít tam? Já vám řeknu, co jsem udělal já…

Přidal jsem do kroku a nadhodil si tmavý batoh na zádech.
Věděl jsem, že stejně přijdu pozdě, ale nechtěl jsem, aby máma vyváděla MOC. Zahnul jsem za roh a popoběhl těch několik kroků k bílému paneláku s předzahrádkou, kde stejně nic nerostlo, protože po téhle ploše pořád někdo šlapal.
sci-fi město
Zašátral jsem v přední kapse džínů po malém svazku klíčů a vybral ten správný. Otevřel jsem dveře a běžel k výtahu.
Po tom, co jsem zmáčkl tlačítko a čekal pět minut, jestli uslyším klapnutí výtahu v přízemí, jsem netrpělivě praštil do dveří a šel po schodech.
"Výtah je jistě mimo provoz a domovník ZASE zapomněl vyvěsit ceduli," vztekal jsem se. Bral jsem schody po dvou. Měl jsem po dnešním tělocviku sice rozbolavěné všechny svaly na těle, ale musel jsem být co nejdříve doma. Za běhu jsem mrkl na hodinky na levém zápěstí. Bylo už něco po deváté hodině, venku tma obklopovala všechno, co nebylo osvětleno slabým světlem lamp podél chodníku a máma už jistě zuří, že jdu pozdě.
Před dveřmi našeho bytu jsem na okamžik zaváhal. Než jsem stačil otočit klíčkem v zámku, dveře se rozletěly a za nimi stála vysoká žena s rozcuchaným drdolem na hlavě.
"A… ahoj, mami," vykoktal jsem a chtěl jsem se protáhnout kolem ní do síně, ale jemně mě přitáhla za límec zpátky a zamračila se.
"Kde jste byl, mladý pane?" zeptala se naštvaně. Vždy, když jsem něco provedl, mě oslovovala "mladý pane". Chtěla tím připomenout, že mi už za chvíli bude patnáct a dostanu občanku. A budu i trestě odpovědný, takže bych se prý měl začít chovat dospěleji.
"Musel jsem s Honzou udělat projekt na zítřek. Bylo to strašně těžký - učitel si myslí, že známe všechna čísla od gravitace Země do hmotnosti Neptunu nebo co!" Rozhodil jsem naštvaně rukama a cítil jsem, jak rudnu. Projekt jsme dělat museli, to ano, ale pravda byla ta, že jsme vše stihli už za pár minut díky internetu a pak jsme si šli zajezdit do skate-parku. Úplně jsem ztratil pojem o čase. Uvědomil jsem si to, až když se mě kamarád zeptal, kolik je hodin - nevěděl to, protože mu při jízdě vypadl mobil a rozlétl se na jednotlivé díly. Už se nám nepodařilo ho sestavit.
"Mohl jsi aspoň zavolat, že přijdeš pozdě," namítla máma. "Měla jsem strach." Pak se poměrně zklidnila, přikročila k zrcadlu vedle dveří, ve kterých jsem ještě pořád stál a civěl na ní. Upravila si drdol, přes rudé šaty ke kolenům si hodila šedý kabát a obula si černé lodičky. Pak ještě popadla kabelku.
Zhluboka jsem dýchal a snažil se, aby moje následující otázka byla co nejklidnější. "Ty jdeš zase pryč?"
"Ano, drahoušku," řekla mile, pohladila mě po vlasech a políbila na čelo na rozloučenou. "Přijdu asi ráno…"
"Jak jinak," neudržel jsem svůj komentář. "Doufám, že zas nebudu muset zavolat bráchovi, aby pro tebe dojel, nebo aby tě zase přivedla policie." Vtom mi přiletěl pohlavek. Máma se pak beze slova protáhla mezi mnou a rámem dveří a šla k výtahu.
Nezamával jsem jí, nedíval jsem se, jak nastoupila do výtahu, který jako naschvál zase šel… bouchl jsem dveřmi, že to jistě muselo být slyšet i v přízemí, a aby toho nebylo málo, ještě jsem do nich kopl. Vešel jsem do pokoje, odhodil naštvaně tašku do kouta a vylezl na palandu, kde jsem se do horní postele svalil. Palanda tu zůstala z doby, kdy můj bratr Tomáš bydlel ještě s námi. Nedávno se odstěhoval a mě zůstal celý pokoj. Měl jsem tu víc místa a navíc na horní posteli bylo útulno. Ale musel jsem dávat pozor, když jsem se zvedal, abych se nepraštil do hlavy o strop.
Ten kousek zdi u pravé strany matrace jsem měl počmáraný černým fixem a barvami. Kreslil jsem různé grafity a jednoduché postavičky s velkou hlavou a malým tělíčkem. Pak jsem tam měl nějaké letáky se skateboardy. Vlastní prkno jsem sice neměl, ale kamarádi mi ho vždycky půjčovali. Věděli, že moje máma většinu peněž, které vydělá, projede na večírcích a různých oslavách, odkud ji opilou buď odváží Tomáš ve svém autě, nebo ji přivede policie.
Zavřel jsem oči a ponořil se do svého světa, který jsem si vytvořil těsně před tím, než Tom odešel. Miloval jsem rychlou jízdu, adrenalin, kamarády, ale i sci-fi a vzdálenou budoucnost. Představoval jsem si, jak to tady bude asi vypadat za takových sto nebo tisíc let. A moje představy se mi líbily.
Můj svět už měl všechna potřebná pravidla, zákony, města, dopravní prostředky i názvy všech vymožeností, které současní lidé ještě neznají. A města měla i obyvatele - mě a moje nebližší přátele. Nikde nebyl ani jeden dospělý. I prodavači a prodavačky byla mládež, protože jen ti vědí, jak moc důležité je mít nejnovější mobil, a prodají vám ho, i když vám do plné ceny zbývá ještě pětistovka.
Uvědomoval jsem si, že bez pravidel a zákonů by byl můj svět naprostý chaos, proto jsem tam měl listinu zarámovanou ve skle. Tyčila se na náměstí v hlavním městě - byla to zvětšenina té, kterou jsem doopravdy napsal v realitě. Svým světem jsem žil. Ovlivnil mě. Změnil mě.
Se zavřenýma očima jsem prožíval další ze svých dnů v nereálném světě. Už jsem se skoro dostával do potřebného "transu", když vtom mi zavibroval v kapse mobil a ozvala se moje oblíbená písnička. Naštvaně jsem otevřel oči a vleže sáhl do kapsy. Volalo mi neznámé číslo.
"Haló?" řekl jsem do telefonu.
Z něj se ozvalo: "Nevyrušil jsem tě z tvého snění?"
Zarazil jsem se. "Kdo… kdo jste?"
"Takže vyrušil," vydechl hlas pobaveně. "Chtěl bys opustit tuhle hroznou realitu, kdy tě pořád jen někdo otravuje, nakazuje ti, co máš dělat a co ne, a nic ti nedovolí?" zeptal se rovnou.
Mlčel jsem. Měl jsem pocit, že bych to měl hned položit. To mi říkalo podvědomí, ale srdce a rozum, který už byl za ty dva roky notně ovlivněn mými představami o budoucnosti, se chtěly dozvědět více o tom neznámém a záhadném hlase, který nabízel tak nádhernou vyhlídku.
"Kdybych chtěl, co se stane?" vysoukal jsem ze sebe a netrpělivě zaklepal na stehno. Pak jsem se chtěl posadit, ale v tu chvíli jsem si neuvědomil, že je těsně nade mnou strop. Praštil jsem se do hlavy tak silně, že se mi na chvíli zatmělo před očima, ale pak jsem se vzpamatoval.
"To uvidíš, až řekneš, že chceš."
"Dobrá, chci." V tu chvíli jsem nemyslel na mámu. Stejně byla pryč… jako vždycky.
"Jdi na balkon."
Seskočil jsem z palandy a otevřel prosklené dveře na malý balkonek. Vydechl jsem překvapením. Přede mnou se rozprostíralo futuristické město táhnoucí se až za obzor. Kolem právě proletělo dlouhé auto se skupinkou mladých lidí, kteří měli naplno puštěnou nějakou muziku. Pode mnou se na skateboardech proháněli kamarádi na obřích U-rampách. A nedaleko leželo náměstí a na něm… vysoká prosklená deska s obrovským bílým papírem. Listina pravidel!
"To je… krása," vydechl jsem nadšeně.
"Chceš to?"
Vzpamatoval jsem se z euforie a podezřívavě se zeptal: "Jen tak? Můžu to mít jen tak?" Možná si říkáte, že to rozhodně nemohlo být možné, že jsem tomu přece nemohl věřit. Ale já tomu díky dvěma rokům, kdy jsem žil jenom díky svému vytvořenému světu, naprosto věřil.
"Co za to dáš?"
"Řekněte vy, já nevím."
"Něco, co si každý člověk většinou dost chrání a nechce to ztratit… život."
Vytřeštil jsem oči. "Ale… to pak… jak potom budu moct v mém světě žít, když umřu?" vyhrkl jsem vyděšeně.
"Tohle je jenom iluze, chlapče," zašeptal hlas s podivným podtónem. "Opravdový život bude, až mi dáš, co chci." Cítil jsem, jak mi hlas leze do hlavy. Jako by v mé mysli zasel semínko mocného stromu, jehož kořeny rychle prostupovaly mým myšlením. "Nemůžeš se už ale vrátit. Nikdy! Ztratíš všechny, kteří v tvém světě nemají stálé místo. Chceš to, co ti teď nabízím? Je to jediná šance. Jiná už nebude."
V návalu radosti, že všechno, co jsem si vytvořil, vidím na vlastní oči, jsem vykřikl: "Ano! Chci to." Nepřipadal jsem si jako JÁ. Jako by mě někdo od teď ovládal.
"Skoč!" uslyšel jsem v hlavě ostrý příkaz. Pustil jsem mobil na studené dlaždice balkonu a přeskočil zábradlí…
Padal jsem, všechno se kolem mě točilo… Můj svět pomalu blednul, až se z něj znovu stalo chmurné šedé sídliště se špinavým hřištěm nedaleko. Radost ihned zmizela a vystřídal ji strach a zoufalství. Oboje rostlo, jak se rychle zmenšovala vzdálenost mezi mnou a chodníkem.

.
Už je to několik dní, co se tohle stalo. Teď sedím na zábradlí protějšího paneláku a sleduju, jak už poněkolikáté za den vyšla má máma s ubrečeným výrazem na balkon a shlédla dolů. Jako by čekala, že se její syn zachytil o okraj nebo jen sedí v koutě vedle dveří, jako to dělával vždy, když byl na ni naštvaný a chtěl být sám. Pak znovu zašla do pokoje.
Za dobu, kdy tady jen posedávám a kroutím hlavou nad tím, jak jsem to mohl udělat, jsem zjistil, že mi nikdo nevolal. Žádný záhadný hlas mi nesliboval to, co jsem chtěl. Ten hlas mi nepřikázal, abych skočil… byl jsem to já sám. To já jsem si vymyslel, že mi někdo volá; to já jsem vedl rozhovor sám se sebou na druhé straně telefonu; to já si přikázal skočit. Ale proč?
To nevím doteď.
Na to, co tady tvrdím, jsem přišel, když jsem sledoval policii, jak prozkoumává balkon. Našla můj mobil. Vznášel jsem se jako neviditelný duch… vlastně já JSEM duch… nad nimi a nahlédl jsem jednomu ze strážníků přes rameno. Projížděl moje smsky a hovory. V položce poslední hovor bylo: Honza - délka hovoru 00.03.57.
Pamatuju si na to - volal jsem mu den před mou smrtí, abychom se domluvili na ten projekt. Jestli jsem si nevymyslel ten rozhovor s neznámým hlasem, tak kde je záznam o našem hovoru? Problém je v tom, že žádný neznámý hlas není.
Uvědomil jsem si, že jsem byl tak zmaten svým světem, že jsem přestal naprosto vnímat ten reálný. Tak moc jsem chtěl žít podle svých představ ve světě, jaký jsem si sám vytvořil, že mě můj pomatený rozum přinutil tohle udělat.
Došlo mi to, když jsem očekával město budoucnosti, ale pořád kolem mě zůstávalo staré sídliště. Uvědomil jsem si, že to, co se mi tak živě zdálo, byl pouhý výplod mé (až moc bujné) fantazie. Vše jsem si vymyslel.
Vystoupal jsem až na střechu protějšího paneláku, sedl si na její okraj a svěsil nohy dolů. Zavřel jsem oči…
Aspoň mám teď mnohem více času žít v myšlenkách v mém světě budoucnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 12. července 2010 v 11:54 | Reagovat

Au..
Skvěle to  ,,Něco, co si každý člověk většinou dost chrání a nechce to ztratit… život".  Většinou. Jó, nápovědy jsou všude :-D
Námět se mi velmi líbí a konec, kdy hrdina vypráví již jako duch přesně podle mého gusta. Pokud si taky mohu dovolit vytknout ( ;-) Nezabíjej ma..), ten konec hovoru se mi zdá přeci jen málo uspěchaný, nereálný i v rámci žánru. Neumím moc vysvětlovat, takže si z mého subjektivního názoru nic nedělej ;-)

2 SIWA SIWA | E-mail | 12. července 2010 v 17:35 | Reagovat

Jsem ráda, že se ti to líbí. A moc děkuju za názor. Dobře, že se nebojíš něco vytknout. Neboj, nezabiju tě :-D, máš pravdu - je to moc rychlé. V nejbližší době to zkusím vylepšit. Bála jsem se to tu uveřejnit... nevím proč, ale nerada se se svými povídkami chlubím. Většinou jsou totiž pochmurné a to moc lidí číst nechce a mají na to určitý "názor".
Ještě jednou děkuju, Amio.

3 Amia Amia | Web | 7. listopadu 2010 v 19:09 | Reagovat

,,Většinou jsou pochmurné"...
To znám :D   Jedna kamarádka mi věčně věků vyčítá, že píšu depresivně, poslouchám depresivní hudbu... :-D

4 Siwa Siwa | E-mail | Web | 7. listopadu 2010 v 19:16 | Reagovat

líbíš se mi čím dál víc :-D

5 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 20. prosince 2010 v 17:54 | Reagovat

Poklona madam ;-) Není to depresivní ja bych to nazval nefalšovaným hororem (moje vnímaní slova "Horor" se poněkud lisí od vnímání jinych Tech co mají predstavu ze v hororu pobíhá nastvanej chlápek s pilou) Jo tohle je ten typ hororu kterej mě dokáže oslovit. Co je desivejsího nez vyprávení ducha.
Dál: V jednom te obdivuju dokážeš psát v "Já" formě. To je docela těžky a obzvlášť těší to je když píšes o nekom opacného pohlaví tys to myslím zvládla když ne na jednicku s hvezdičkou tak urcite na jednicku.

6 Siwa Siwa | Web | 20. prosince 2010 v 18:01 | Reagovat

[5]: díky. Byl to první pokus v psaní "Já" formy (neboli ich forma :-))
Rozhodně mě potěšila i ta jednička. O jedničku s hvězdičkou tak extra moc neusiluji (mám jich ve škole dost :D). Jednička postačí, protože vím, že je spousta, spousta, spousta lepších než jsem já. Neumím všechno.
A já si ráda ty lepší přečtu, až vydají ten nejkrvavější román všech dob ;-) :D Mimochodem, už ti někdo napsal názor na tvůj dotaz?

7 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 20. prosince 2010 v 18:11 | Reagovat

[6]: Není zač, ono to vážně není jednoduchý takhle psát. Napsal jsem zatím za celý svůj život jedinou povídku v "Já" formě (pojmenování "ich" nemám rád jsem cimrmanolog :-D) dám jí sem. ;-)
S těma názorama se asi dveře netrhnou ono ja to pročítal znova (poslední období nedelám snad nic jinyho nez ze se v tom příbehu furt hrabu) a musím na tom ještě máknout.

8 Fergo Fergusson Fergo Fergusson | 7. dubna 2013 v 21:57 | Reagovat

Ze začátku se snažíš hlavního hrdinu přiblížit všednímu divákovi a to tak, že ho popisuješ jako všedního  člověka s úplně všedními starostmi, ale děláš to tak všedním způsobem, že to trochu nudí. To se radikálně změní, když se na scéně objeví konflikt s matkou a pak už příběh jen graduje až do hodně slušnýho finále. Je to takový tajemný až lehce děsivý a pro mě jako čtenáře velmi zajímavý. Jen to rozuzlení jsi možná čtenáři naservírovala přímo pod nos a nenechala si ho na to přijít samotného. Ale kritikou se nenech udolat. Je to slušná práce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama