Toho, kdo mi v posledních dnech psal skrz vzkazník v menu, prosím, aby mě kontaktoval na e-mail: blogerkasiwa@seznam.cz. Vzkaz bohužel neobsahoval žádné kontaktní údaje. Děkuji.

Úryvek z knihy Levá ruka boží

30. dubna 2010 v 17:11 | Siwa
Už dávno jsem zahlédla na plakátech v metru (podél eskalátorů :-)) obal knihy Levá ruka boží od Paula Hoffmana. Obal mě zaujal, našla jsem si recenze a názory na tuhle knihu. Našla jsem víc negativních než těch pozitivních... bohužel. Četla jsem docela pěknou kladnou recenzi, na kterou pak byly názory typu: "Vidím, že KK (knižní klub) zaúřadoval..." Myslím si, že se rozhodně nenechal podplatit (ale když nad tím přemýšlím, je to docela dobře možné). Bylo i pár dobrých názorů, takže kniha určitě není tak hrozná, jak o ní některé jazyky tvrdí.
Téma se mi zdálo zajímavé, proto jsem si knihu koupila a zhltala ji jako výborný oběd. Mňam, mlask...
Ještě než jsem si ji koupila, našla jsem úryvek. A tady ho máte:


Paul Hoffman - Levá ruka božíŽádný z chlapců ve svatyni nevěděl, kolik jich tam je celkem. Někteří tvrdili, že je to možná až deset tisíc a že jejich počet každý měsíc vzrůstá. A právě kolem těchto přírůstků se točila většina rozhovorů. I mezi chlapci blížícími se dvacátému roku věku panovala shoda, že až do doby před pěti lety zůstával jejich počet, ať byl jakýkoli, vcelku stabilní. Pak ale začal stoupat. Vykupitelé přistoupili k určitým změnám, což bylo samo o sobě hrozivé a zvláštní; zvyk a dodržování tradic pro ně byly totéž jako vzduch pro každého, kdo dýchá. Každý den by měl být stejný jako ten následující, každý měsíc totožný s příštím měsícem. Žádný rok by se neměl lišit od ostatních let. Teď si ale prudké zvyšování počtů vynutilo změny. V ložnicích byly instalovány dvoupatrové či dokonce třípatrové palandy, aby se do nich všichni nově příchozí vešli. Bohoslužby se konaly na postupně načasované směny, aby se všichni mohli denně pomodlit a odnést si přidělené odpustky. A teď už na směny chodili i jíst. O důvodech těchto změn však chlapci nic nevěděli.
Cale s levou rukou ovázanou kusem špinavého hadru, který zahodili nevolníci z umývárny nádobí, procházel v druhé směně obrovským refektářem a nesl si dřevěný podnos. Přišel pozdě, i když ne příliš pozdě - za pozdní příchod by ho čekal výprask a večeři by nedostal -, a nyní mířil k velkému stolu na konci místnosti, kde vždy seděl. Zastavil se za jiným chlapcem - ten byl přibližně stejně starý a velký jako on, byl ale tak zabraný do jídla, že si Cala za svými zády vůbec nevšiml. Jeho přítomnost si uvědomil, teprve když ostatní kolem stolu zvedli hlavu. Vzhlédl.
"Promiň, Cale," zamumlal, okamžitě si nacpal zbytek jídla do úst, vstal, překročil lavici a rychle i s podnosem odešel.
Cale se posadil a prohlížel si večeři. Dostal něco, co vypadalo jako párek, ale nebyl to párek; zalité to bylo vodnatou omáčkou s jakousi neidentifikovatelnou kořenovou zeleninou, vybělenou nekonečným vařením v bledě žlutou břečku. V misce vedle talíře byla ovesná kaše, rosolovitá, studená a šedivá jako týden starý špinavý sníh. Ačkoli měl hlad jako vlk, chvíli se nedokázal k jídlu donutit. Pak si někdo proklestil cestu na lavici vedle něj. Cale se na něj nepodíval, ale dal se do jídla. Jen nepatrné škubání koutku jeho úst ukazovalo, jak ohavně večeře chutná.
Chlapec, který si udělal místo vedle něj, promluvil, šeptal ale tak tiše, že ho slyšel jen Cale. Nebylo moudré nechat se přistihnout, jak při jídle s někým mluvíte.
"Něco jsem našel," oznámil a dokonce i v sotva slyšitelném hlase mu zřetelně zaznívalo vzrušení.
"To máš štěstí," odtušil lhostejně Cale.
"Úžasnou věc."
Tentokrát Cale nezareagoval vůbec a soustředil se jen na to, jak spolknout kaši, aniž by se mu zvedl žaludek. Chlapec se na chvíli odmlčel.
"Je tam jídlo. Jídlo, co se dá jíst." Cale sotva zvedl hlavu, chlapec vedle něj ale věděl, že vyhrál.
"Proč bych ti měl věřit?"
"Váhavý Henri byl se mnou. Přijď za námi v sedm k Oběšenému vykupiteli." S těmito slovy chlapec vstal a odešel. Cale zvedl hlavu a v obličeji se mu objevil podivně roztoužený výraz, natolik odlišný od chladné masky, kterou obvykle ukazoval světu, že se na něj chlapec na druhé straně stolu udiveně zadíval.
"Ty už to nebudeš?" zeptal se s očima zářícíma nadějí, jako by zatuchlá klobása s voskově šedou kaší slibovala větší rozkoš, než si lze snadno představit.
Cale neodpověděl a nepodíval se na něj, místo toho se znovu dal do jídla, nutil se polykat a snažil se nepozvracet.
Když dojedl, odnesl dřevěný podnos do umývatoria, vydrhl ho v míse s pískem a uložil ho zpět do regálu. Cestou z refektáře, sledován pohledem vykupitele, který seděl v obrovském vysokém křesle, z něhož měl výhled na celou místnost, poklekl před sochou Oběšeného vykupitele, třikrát se udeřil do prsou a zamumlal: "Jsem hříšník, jsem hříšník, jsem hříšník." Neměl sebemenší ponětí, co ta slova znamenají.
Venku byla tma a k zemi už se snesla večerní mlha. To bylo dobře, protože to Calovi usnadnilo, aby nepozorovaně sklouzl z chodníčku do křoví rostoucího za velkou sochou. Než k ní došel, neviděl už dál než na pět metrů před sebe. Sestoupil z chodníčku a došlápl na štěrkem vysypanou plochu před sochou.
Byla to největší ze všech posvátných šibenic v celé svatyni. Celkem jich tam musely být stovky, některé z nich ne větší než pár centimetrů, byly pověšené na zdech, postavené ve výklencích, zdobily nádoby se svatým popelem na konci každé chodby a prostor nad každými dveřmi. Byly tak všudypřítomné a tak často zmiňované, že samotná jejich podoba už dávno ztratila všechen význam. Nikdo kromě noviců už si vlastně nevšímal, co zobrazují: podobu oběšence s oprátkou kolem krku, s tělem posetým jizvami, které na něm zanechalo mučení před popravou, a se zlámanýma nohama visícíma v nepřirozeném úhlu pod ním. Posvátné šibenice s Oběšeným vykupitelem, vyrobené v době založení svatyně před tisíci lety, byly většinou primitivní a zpracované s přímočarým realismem: v očích a v obličeji se navzdory nevalnému talentu řezbářů zračila hrůza, tělo bylo zkroucené a zohavené, z úst trčel vyplazený jazyk. Řezbáři jako by chtěli vyjádřit příšernost takové smrti. Postupem let začaly být sochy profesionálnější a dovednější, zároveň však také uhlazenější. Tahle velká socha s obrovskou šibenicí, tlustou oprátkou a šest metrů vysokým spasitelem, který v ní visel, byla jen třicet let stará: podlitiny na zádech byly výrazné, ale úhledné a nezbrocené krví. Nohy nebyly zpřelámané a zkroucené v agonii, z jejich polohy se spíš zdálo, že v nich spasitele chytila křeč. Nejpodivnější ze všeho byl ale výraz jeho obličeje - místo rdousivé bolesti se v něm zračila jakási rozpačitá svatost, asi jako by mu zaskočila v krku drobná kůstka, které se snaží zbavit decentním odkašláním.
Této temné a mlžné noci však byly tím jediným, co Cale z Vykupitele viděl, jeho obrovské visící nohy, vyčnívající z bílého oparu. Bylo to až znepokojivě zvláštní. Cale opatrně a zcela nehlučně vklouzl do křoví, které ho skrylo očím všech, kdo by šli kolem.
"Cale?"
"Ano."
Z křovin před Calem se vynořili chlapec z refektáře, Kleist, a Váhavý Henri.
"Doufám, že to za to riziko stojí, Henri," šeptl Cale.
"Stojí, Cale. Slibuju."
Kleist Calovi gestem naznačil, aby za nimi vlezl do křoví u zdi. Byla tam ještě větší tma a Cale musel počkat, dokud se jí jeho oči nepřizpůsobily. Druzí dva čekali. Byly tam dveře.
To bylo velice překvapivé - ve svatyni byla sice spousta dveřních otvorů, jen v málokterých ale byly zasazené dveře. V době Velké reformace před dvěma sty lety byla víc než polovina vykupitelů upálena na hranici pro kacířství. Z obav, že tito odpadlíci mohli nakazit i svoje svěřence, vítězná vykupitelská sekta všem chlapcům pro jistotu podřízla hrdlo. Když pak přivedli další novice, přistoupili k četným změnám; jedna z nich spočívala v tom, že ze všech míst, kde se chlapci pohybovali, byly odstraněny dveře. K čemu jsou koneckonců dobré dveře v místech, kde žijí hříšníci? Jen k tomu, aby něco skrývaly. Dospěli k názoru, že dveře umožňují mnoho ďáblem podporovaných hříchů, umožňují tajnůstkářství, samotu či naopak spolčení s druhými a vymýšlení různých nepravostí. Už jen koncepce dveří, když na ni teď pomysleli, vyvolávala u vykupitelů třes zloby a strachu. Samého ďábla už nyní nezobrazovali jen jako rohatou bestii, ale téměř stejně často jako obdélník se zámkem. V případě samotných vykupitelů ovšem tato antipatie vůči dveřím samozřejmě neplatila; známkou jejich vlastní spásy bylo naopak vlastnictví dveří uzavírajících jejich pracovny i cely, v nichž spali. Svatost vykupitele se měřila počtem klíčů, které směl nosit na řetěze omotaném kolem pasu. Kdo při chůzi cinkal, dával tím najevo, že už je na poloviční cestě do nebe.
Proto byl objev neznámých dveří něčím naprosto neuvěřitelným.
Když teď Calovy oči začaly přivykat temnotě, spatřil vedle dveří nakupenou hromadu oloupané omítky a drolících se cihel.
"Schovával jsem se před Chetnickem," vysvětloval Váhavý Henri. "Tak jsem tohle místo našel. Omítka v rohu odpadávala, tak jsem odlupoval další kusy, zatímco jsem čekal. Byla celá rozdrolená, dostala se za ni voda. Trvalo to jen chviličku." Cale natáhl ruku k okraji dveří a opatrně na ně zatlačil. Pak znovu a ještě jednou.
"Jsou zamčené."
Kleist a Váhavý Henri se usmáli. Kleist sáhl do kapsy a vytáhl něco, co Cale ještě nikdy u žádného z chlapců neviděl - klíč. Byl dlouhý, tlustý a poďobaný rzí. Všem třem teď oči zářily vzrušením. Kleist strčil klíč do zámku, zabral a zabručel námahou. Pak se klíč s hlasitým cvaknutím otočil.
"Tři dny jsme ten zámek čistili a promazávali, než jsme ho otevřeli," sděloval Váhavý Henri a hlas se mu tetelil pýchou.
"Kde jste vzali klíč?" chtěl vědět Cale. Kleista i Váhavého Henriho těšilo, že s nimi Cale mluví, jako by vzkřísili mrtvého nebo chodili po vodě.
"Povím ti to, až budeme vevnitř. Pojď." Kleist přiložil ke dveřím rameno a druzí dva se k němu přidali. "Netlačte moc násilím, panty by mohly být v mizerném stavu. Nechceme nadělat kravál. Až napočítám do tří." Odmlčel se. "Připraveni? Raz, dva, tři."
Zatlačili. Nic se nestalo, dveře se odmítaly otevřít. Povolili a zhluboka se nadechli. "Raz, dva, tři."
Zabrali a dveře se s hlasitým zaskřípěním pohnuly. Poplašeně od nich odstoupili. Být slyšen znamenalo být chycen, a být chycen mohlo znamenat bůhvíco všechno.
"Za tohle by nás mohli pověsit," zahučel Cale. Druzí dva na něj pohlédli.
"Pověsit ne. To by neudělali."
"Vojevůdce mi říkal, že lord dohlížitel hledá nějakou záminku pro odstrašující příklad. Už je to pět let, co někoho naposledy pověsili."
"To by neudělali," opakoval otřeseně Váhavý Henri.
"Ale ano, udělali. Tohle jsou dveře, pro boha živého. A ty máš klíč." Cale se otočil ke Kleistovi. "Lhals mi. Vůbec nemáš tušení, co tam je. Nejspíš tam bude slepá chodba, nic, co by stálo za ukradení nebo za zjištění." Ohlédl se na třetího chlapce. "Nestojí to za to riziko, Henri, ale je to tvůj krk. Já končím."
Právě se začínal otáčet, když se z chodníčku ozval hlas, rozčilený a netrpělivý.
"Kdo je tam? Co to bylo za zvuk?"
A pak uslyšeli kroky, které jim prozradily, že někdo sešel na štěrk před Oběšeným vykupitelem.

Jinak ANOTACE knihy je:
"Poslouchejte. Svatyně vykupitelů na Střelecké stráni je zatraceně lživý název, protože tam nikdo vykoupení nedojde a o svatyni už vůbec nelze mluvit." Svatyně vykupitelů je bezútěšné místo - místo, kde není vítána naděje ani radost. Většina jejích (téměř výlučně mužských) obyvatel tam byla přivedena v raném dětství proti vlastní vůli, kterou snad kdysi měli. Teď trpně přežívají pod hrůzným režimem lordů vykupitelů, jejichž krutost a surovost má jediný cíl - službu ve jménu Oběšeného vykupitele. V celém komplexu svatyně se nikdo dokonale nevyzná, tak rozsáhlý a spletitý je labyrint jeho chodeb - chodeb naplněných pachem staletí starého náboženského zápalu. A v jedné z těchto chodeb stojí chlapec, dívá se ven temným oknem a pozoruje nejnovější skupinku nešťastníků, kteří do tohoto pekla přibyli. Je mu čtrnáct nebo snad patnáct let - jistě to neví ani on sám, ani nikdo jiný. Své skutečné jméno už dávno zapomněl, teď mu však říkají Cale. Ze svého předchozího života si na nic nevzpomíná a o tom budoucím nic neví... Seznamte se s andělem smrti. Levá ruka boží přináší příběh o životě a hledání víry ve světě, jejž postihla blíže nespecifikovaná katastrofa. Je první částí trilogie, která vychází v celosvětové premiéře a která má všechny předpoklady stát se mezinárodním bestsellerem.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 nikusha nikusha | Web | 30. dubna 2010 v 20:14 | Reagovat

Jsem už za půlkou, já s koupí neváhala a zatím toho nelituju :)

2 SIWA SIWA | E-mail | 3. května 2010 v 15:49 | Reagovat

[1]: Moc děkuju za názor. Popravdě mám sto chutí si to koupit, ale právě šetřím na něco méně důležitého, takže asi počkám, až to koupí naše knihovna. :-D  BUDU PRVNÍ, KDO SI TO PŮJČÍ. Přeju pěkné počteníčko a ať koupení této knihy nebudeš litovat ani po jejím přečtení.

3 dominika dominika | E-mail | 6. května 2010 v 19:45 | Reagovat

Moc se mi ta kniha zamlouvá,máš moc hezký blog. :-)

4 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 24. dubna 2011 v 19:18 | Reagovat

Tahle kniha patří k mým oblíbeným. Mám jí doma a rozhodně koupě nelituji, snad lituji jen toho, že ještě nevyšly další díly :)

5 Siwa Siwa | Web | 24. dubna 2011 v 19:32 | Reagovat

[4]: Snad je Hoffman napíše co nejdříve a snad se brzy dostanou i k nám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama